Třídenní v Dolomitech

Italský orienťák jsme si před 10 lety užívali na Altiplánu; před 7 lety na Karersee mezi Rosengartenem a Latermarem; a loni na Monte Agaro a nad údolím Valsugany. Letos možná přišel vrchol - zatímco se světová elita brodila v estonském bahně a rasovala v estonských křovinách, my jsme v každé ze tří etap Dolomity 3 Days běhali v luxusních italských terénech, za nádherného počasí a z arén s dechberoucími výhledy na štíty.

E1 - údolí Venegia, start 1780 m.n.m.: Middle probíhal v poměrně náročném terénu, zjednodušil ho ale malý počet kontrol v lese, tudíž se vytvářely pěšinky a v orientaci pomáhali i dohledávající veteráni. Malý počet kontrol a malá variabilita tratí byly asi jediný pořadatelský hřích, který byl nabíledni zejména v takto úžasném terénu, kde zajímavých objektů je přehršel. Ve startovním koridoru bylo ještě zajímavé staccatto v minutě, kdy probíhal zároveň clear, check a vydávání popisů. A to i proto, že popisy byly na širokém papíře a nevešly se do řady popisníků. 

I takto může vypadat volba umístění startu

Pak nás ještě pobavila organizace autobusu z hromadného parkoviště do centra - stejně jako loni se ukázal fundamentální střet italské a švédské kultury, když Švédi poctivě stáli frontu, aby je potom při vstupu do busu smetla masa předbíhajících. Italové samozřejmě ani nestíhali přepravit závodníky včas, ale to při vícedenních moc nebolí; při zpoždění se mohlo jít na krabičku. 

Nejzajímavější část E1; chyboval jsem na K7, když jsem se držel příliš nahoře a v hůře přehledném terénu se špatně dohledával na všudepřítomné vodě

E2 - Passo Rolle, start 1960 m.n.m.: V této etapě se mi opět vybavily momenty stavění kontrol při našich oblastních závodech ("Dej tam maximálně 35 kontrol, víc stojanů stejně nemáme."). Závod začínal pekelným postupem dolů-nahoru-dolů po kravské louce, kde jsem si zavařil mozek a pak z louky seběhl o 90 stupňů jinam a chvilku jsem se hledal i mimo mapu. Což bylo poučení, že nejhorší, co se může stát, je přejít z "objektového" mapování na "český styl" mapování, totiž na styl "já to přece všechno vidím".

Do této části (mapa není mé trati) jsem naběhl střemhlavě a bezhlavě

Poté hlavní část závodu proběhla v pěkném mírně zvlněném plateau. Na závěr byl servírovaný (pro pár hard kategorií) dezert, totiž přeběh do panenského horského terénu JWOC 2009, kde suché větve trhají kůži, voda v trávě je z velké části ještě původem sníh (co zde napadl v červnu) a kde se člověk zastaví 30m od kontroly zoufalý, zda dohledávka bude na minutu nebo na 5 minut.

Shromaždiště téměř jak na českých Béčkách (vpředu stan Martinky a Petra Zvěřinových)

E3 - San Martino di Castrozza, start 1500 m.n.m.: V poslední etapě jsme si s Kamčou spravili chuť, když Kamča byla 2. a mně se podařil poměrně čistý závod (3. místo, 17 vteřin za 2. místem) a jen mne trochu rozladila obíhačka spodem, kde jsem se trápil chůzí v horku a kopci. Mimochodem na závodech byl i pan Adolf Kempf, kterého potkáváme prakticky na všech evropských vícedenních, včetně Prague Easter. Jezdí ve své dodávce, na shromaždišti vytahuje solární panel a vůbec vypadá neuvěřitelně. A to jsem neřekl to nejdůležitější, totiž že jde o ročník 1926; ano, tohle číslo skutečně není překlep.

Takticky bylo zajímavé, že na čísle nebyla nikde vidět kategorie

Na závěr se přiznám, že nechápu, proč 500 Čechů dalo přednost brodění v pasekách a hustníkách pod Tatrami před pobytem ve 2000 m.n.m. Že by solidarita s "astonishingly/estonishingly" zeleném MS v Estonsku? Stačilo přitom jen přidat 19 euro na startovném, dvě a půl hodiny cesty navíc a místo Pribyliny byl člověk ve Fiero di Primiero s výhledy podobnými, jako když se startovalo před pár lety přímo pod Matterhornem. Pro mne osobně byla volba jednoznačná - s pobíháním v (mezinárodně uznaném standardu) fekálního napalmu si raději vystačím celoročně na domácí mapě U potkana.