čtvrtek 21. prosince 2017

Ohlédnutí za K. sezónou

Ohlédnutí již poosmé; poprvé jsme začali s ohlédnutím v roce 2009

pondělí 27. listopadu 2017

Na seno s hráběmi, na běh do Senohrab

Vávrův palouk nad Senohraby je místo, kde vždycky fouká, vždycky se hlásí zima a vždycky na podzim se pořádá Podzimní běh lyžařů. Což je jeden z nejrozmanitějších krosů po Praze a okolí, se spoustou bahna, výběhů a seběhů, navíc s bohatou škálou sportovců, od lyžníků po běžce, orienťáky a kajakáře.

Kamče se letos podařilo nejen vyhrát na delší ženské trati 8 km, ale zároveň si i zlepšila svůj (loňský) traťový rekord o několik vteřin na 32:22, což by jí vyšlo na 9. místo v mužích. Jakoby si chtěla zopakovala své umístění z předchozího dne na MČR v krosu, kde byla také 9., i když v ženách.
Pohled jak na model TT 1:72 (foto: Matěj Machytka)
O tom, že je Kamča díky již pátému vítězství "vládkyně Senohrab", píše i bezvabeh.cz. Pro páté vítězství si mimochodem doběhl i Petr Pechek, který také trénuje v Kerteamu.

pátek 17. listopadu 2017

Kdo běží v oboře, nožky má nahoře

Spadané dubové listí, štiplavý chladný vzduch a všudypřítomná napružená atletická tělíčka - takové podzimní atrakce nabízí obora Hvězda při tradičním běhu 17. listopadu, který je zároveň Akademickým mistrovstvím ČR.

Kamča se po čtyřech letech vrátila na místy kluzkou, ale jinak do puntíku vymetenou trať 4400m. Na startu byla řada závodnic, které letos zaběhly pěkné časy - kromě fenomenální Kristiiny Mäki i Lucka Maršánová (9:24 na 3000m), Adéla Stránská (35:45 na Běchovicích) nebo Bára Jíšová (9:52 na 3000m).

V prvním kole se vyběhlo solidním tempem; Kristiina odběhla zbytku, za ní kousek Lucka Maršánová a za ní trojice, kde byla i Kamča. Na konci prvního kola, tj. kolem poloviny závodu, se zrychlilo a Kamča se propracovala na druhé místo; v závěru se jí podařilo zrychlit a nakonec doběhla za 14:56.2, což znamenalo pěkné mezičasy 7:39 a 7:17

Na čase je skvělé, že šlo o zlepšení osobáku z roku 2009 hned o 20 vteřin, tj. o cca pět vteřin na kilometr. Pro srovnání, předchozí časy byly 15:17-15:20-15:36-15:32.
Že by na čtvrtém místě doběhl lev???
Na téhle trati je také zajímavé, že Kamča se ochomýtá vždycky kousek pod nejvyšším stupínkem - 2. v roce 2009, 4. v roce 2011, 2. v roce 2012, 3. v roce 2013 a 2. v roce 2017.

neděle 12. listopadu 2017

Mizuno vs. Inov-8, 3:0

Mizuno tým to při letošní Velké Kunratické natřel týmu Inov-8 3:0, když vyhrál všechny tři hlavní kategorie: muži, ženy a ženy Hrádek.

Kamča se postarala hned o úvodní vítězství týmu a to na hlavní ženské trati, když na loni inovované trati vyhrála o 13 vteřin nad Adélou Stránskou. Obě si tak zopakovaly loňské pořadí. Čas bylo sice o 3 vteřiny horší než loni, nicméně na trati ležel spadlý strom, který trať kosmeticky prodloužil.
Na vyhlášení u pánů vládly teplé verze "klackáčů"; Nike konečně pochopilo, že je potřeba běloskvoucí model prodat pomocí Jakuba Koháka a jeho kulicha
Necelé dvě hodiny poté se postavila na start vedly Pavly Schorné a bok po boku vyrazily směr Hrádek. Pavla jako špičková vrchařka šla do kopce hodnů aktivně, Kamča ji pak sbíhala, ale do závěru už to nestačilo. Díky tomu kalupu si zaběhla osobák 13:57.1 - Pavla se těsně na 0.7 vteřiny přiblížila ke svému ženskému traťovému rekordu 13:55.2. Jak jsem psal už loni, obě jsou tak historicky jediné dvě české ženy, které se kdy dostaly pod 14 minut.
Vítězka a vítězka
Třetí vítězství pro Mizuno dal Honza Janů, který zaběhl historicky 6. nejlepší čas. Měl tak i pěkný prostor v reportáži na ČT. Letos potěšil i Běhej.com pěkným informativním článkem.

sobota 11. listopadu 2017

Ohlédnutí za MČR klubů

O letošním mistrovství klubů jsem zatím psal jen na oddílovém bločku. A myslím že ten text za CTRL-C + CTRL-V stojí.

Letošní mistrovství klubů předznamenalo hektické ladění naší dospělé sestavy, kdy bylo potřeba vyřešit Alčino nachlazení, Pavlovu naraženou nohu a k tomu všeobecný respekt mužů z úvodního úseku. Nakonec černý Petr 1. úsek zůstal v ruce mně.

Hned úvod byl zajímavý - smečka byla zahnána paspulemi do lehce zeleného hustníku, kde se lokty určovalo pořadí ke startovnímu lampionu. Pak pokračoval delší postup na K1, kde jsem se záhy objevil na cestě a zjistil jsem, že jsem úplně sám, že ostatní jdou úplně jinam.

O pár kontrol dále mne překvapilo, že vidím z jiné strany přibíhat poměrně silné týmy (např. Tomáš Dlabaja - Turnov 1) - tím mi bylo jasné, že farsty jsou musí být velmi nevyrovnané. Pokračoval jsem fakticky stále sám a nejvíc mne překvapilo až vyděsilo, když jsem před polovinou závodu potkal loni bronzový tým Luhačovic 1. V druhé části jsem šel opatrně a po "profesorském výkonu" jsem přivedl tým na slušném 29. místě, jen pár vteřin za Honzou Kopáčkem z Chrasti, našeho hlavního rivala.

Na 2. úseku naše nová akvizice Jana bezpečným výkonem stáhla na 23. místo (19. na úseku). Nejkratšího úseku se tentokrát ujal Pavel, který trochu bojoval s některými dohledávkami (34. na úseku). Z 27. místa to Alča stáhla až na 22. místo (15. na úseku a tím vůbec nejlepší výkon z nás všech). Hubánek na nejdelším úseku zaběhl velmi solidně (37. na úseku mezi vlčáky) a udržel 28. místo. 

Cíl bylo dostat se do třicítky a v téhle chvíli jsme si mnuli ruce, že to díky Kamče určitě tak bude. Nicméně na dalším úseku Kamča neměla svůj den (20. na úseku) a Karlosovi předávala 26. Naštěstí Karlos běžel s přehledem (32. mezi finišmeny), což nás udrželo na 28. místě. Což krásně vyjadřuje naši vyrovnanost - v okolí tohoto umístění jsme byli po každém z mužských úseků. Navíc, věřte nebo nevěřte, je to na chlup stejný výsledek jako loni. Na naše rekordní 24. místo nám přitom chybělo jen sedm minut.

Můžete se podívat i na dokument České televize, kde tři vážně se soustředící týmy Vysočiny jsou hrdiny pěti vteřin začínajících od 23:59.
Cituji komentář: "Nicméně přípravy elitních běžců probíhaly se stejnou porcí vážnosti a soustředění jako den předešlý..."

úterý 7. listopadu 2017

Trocha bolavé inspirace: tři roky poté

Blíží se zimní období s tréninky kopců v Tiché Šárce. Před třemi lety jsem zde zveřejnil mapku největších laskominek a určitě nebude na škodu si je připomenout.
Další z variant je prodloužit 3. trať až k silnici na Horoměřice, OR 7:39
Našel jsem i ošuntělý papírek s časy ze zimy 2013/14. Z nich vyjímám nejlepší časy:

1. Červená - prudké, po letech ještě o kus vymletější koryto, závěr pevný, OR 3:48
2. K Matěji - pozvolné, nyní dost kamenité, závěr prudší, finále schody, OR 2:56
3. Krátká sjezdovka - začátek sjezdovka, pak krásná stezička, OR 2:17
4. K Hanspaulce - střídavé, pro delší trénink do kopců nejlepší cesta, OR 3:58
5. Soborská - terénem - začátek prudký a bahnitý, zbytek po asfaltu, OR 4:00
6. Soborská - asfaltem - pro atlety; pozvolná, celá po asfaltu, OR 3:37
7. Betonovka - asfalt a beton, extrémně prudké, echt test žaludku, OR 3:13

Ač o čtyři roky starší, doufám, že se jim na jaře dokážu přiblížit.

pondělí 6. listopadu 2017

Weekendové double

Kamče se podařil majstrštyk, když epesně zvládla dvě travnaté desítky ve dvou dnech.

První byla RunTour v Pardubicích na závodišti; závod, který byl o dost příjemnější, slunečnější a teplejší než loni. Kamča díky přízni počasí a také díky kontaktnímu průběhu závodu zvládla zlepšit svůj loňský čas o minutu na 36:08 (17:53 a 18:15). Což nezní vůbec špatně, když si na trati představíte překážky, trávu a k tomu nutnost předbíhat masu hobíků.

Závod probíhal ve stylu běží Kamča, za ní její ukrajinský stín a kolem milionový kompars (na rozdíl od filmu si ale kompars za účinkování zaplatil). V závěru Valentyna Kiliarska vystoupala z Kamčina stínu a finišem si doběhla pro zlato. Což zamrzelo, ale alespoň si Kamča před dalšími závody mohla vyzkoušet, jaké je to finišovat s rychlonožkami.
Nevaž se, zavaž se!
Nedělní Kilpi Trail Running Cup na golfové trati na Motole je pro nás už tradiční zastavení. Před třemi lety se tu Kamče podařilo na pěkně obsazeném závodě získat medaili. Letos se závod o další kolo prodloužil. Trať na 10km má nyní cca 250m převýšení a na profilu je vidět, že prakticky jediná rovinka na dvoukilometrovém okruhu má délku 100m. Zkrátla okruh, před kterým má každý smrtelník respekt.

Kamča se na úvod nechala strhnout k velmi ostrému začátku (první kola za 7:33, 7:52). Pak jsme jí s Aličkou museli trochu napumpovat gelem (8:10, 8:07). V posledním kole ji začal sbíhat olympionik David Svoboda, který - ač sympaťák - nechtěl Kamče ponechat třetí místo v absolutním pořadí.

Nekompromisně nastoupil v posledním kopci, Kamču předběhl, ale aspoň se vybičovala k velmi rychlému závěru (7:45) a celkovému času 39:26. Což je impresivní, když si uvědomíte, o jaké kopečky se jednalo. Pěkný závod, pěkná trať, k tomu pěkné počasí a pěkné výkony.
Standa Bartůšek hecoval diváky slabikováním sloganu "Ka-mi-la!!!" (foto: KTRC)

neděle 5. listopadu 2017

Zkouška morálky

Po roční pauze mi letos vyšla účast na Dušičkovém závodě. A stejně jako předloni bylo krásně, což byla zásadní vzpruha pro tři těžké hodiny úprku.

Tentokrát byla I. kategorie - slovy stavitele - "zkouška morálky". A Honza Krejsa si nás vskutku prosvištěl do detailu. Může se zdát, že na 30 kontrolách (22,6 km) toho nelze moc předvést, ale opak je pravdou. Navíc když se člověk snaží neustále zvyšovat tempo, aby dohnal své předchozí chybky, je každý další kilometr solí do mokvajících ran. Ale po pořadě.

Mapa I aneb Masochismus. Hned od startu zahajují bratři Martin a Vládík Krejsové úprk. My ostatní se snažíme v ostružinovém království u Skutče najít si vlastní, co nejméně bolestivu stopu. Jde se trhavě, skupinky se neustále prolínají. Na K4 volím dřívější sestup do velkého lomu, čímž se odpoutávám a sbíhám si efektně Martina Krejsu - a s ním jsem až na drobné volby v kontaktu až do konce mapy. Po průběhu téhle krvavé části závodu vypadám jak nedokončený impresionistický motiv od laciného tatéra.
Dokonce jsem se dostal i na stránky O-news
Mapa II aneb Kluci, najděte mi mé oči! Po povinném úseku mám Martina už kus za sebou. První delší postup volím odvážný traverz, přece nepůjdu trapně po vršku; mám ale nakonec neodbytný pocit, že to nebylo dokonalé. Na dalších kontrolách dohledávám, zejména na K11, kde ztrácím dvě minuty a pak na K12, kde volím postup zespodu. A hle, dobíhají mne bratři v triku a s nimi i Karlos. Na K13 je zajímavá volba, volím silnici, pak sešup ke kontrole - ale ouha, větev prásk, a kde mám brýle? Po chvilce hledání ve čtyřech je nachází Vládík - díky všem za pomoc! Na místě slavnostně slibuji, že až spolu budeme svorně dobíhat do cíle, tak nebudu spurtovat.

Mapa III aneb Není čára jako čára. Na první občerstovačce si Vládík bere camelbak, což z vraníka udělá velblouda a tak se snažím trošku přidat plynu na pile. Na kopii staré mapy se vydávám suverénně směrem k černé čáře, která vypadá jako jasná transportní cesta. Ale ouha, ona je to jen čára vzniklá z kopírování původně přehlé mapy... Na konci mapy mi lidé z kratších tratí nicméně říkají, že jsem zřejmě první. Což je fajn, odpovídám, ale zatím jsme v půlce závodu.

Mapa IV aneb Tomíkův stín. Začátek probíhá dobře, tempo vysoké, i když často se prodírám podrostem a nemám ideální mikrovolby. Na občerstvovačce se hlásím o svoje gely, ty ale nikdo nemá - kdybych ale chtěl cukr v podobě rumu, tak není problém - volím ale jen cukry bez rumu. Což se později ukazuje jako zásadní chyba. Na K21 dohledávám dvě až tři minuty v pasece zašitou kontrolu, pak nevidím ani K22 a hle, někdo je za mnou. Aha, Vládík - ale kdepak, je tady Tomík. Toho jsem, díky tomu že běží jen pár měsíců po operaci, skutečně nečekal. Na další kontrolu nasazuji, ale už cítím deku pana Ivoše Nováka. A je pěkně těžká. Tomík mi v kopci nastupuje a já se proměňuji na duchaprázdné čisté lepítko. Modlím se, abych se už našel na občerstvovačce. A slibuji si, že tam sežeru, na co přijdu. Naštěstí, když se tam dobelhám, moje gely na mne čekají! Pak už stačí jen pár minut, až se dostanou do krve. No a pak se rozbíhám dolů jak křtem znovuzrozený.

Mapa V aneb Z cíle rovnou do léčebny? Cíl byl zvolený těsně vedle léčebny u Košumberku, kde se léčí nemoci pohybového ústrojí. To se po Dušičkáči může hodit. Když vybíhám kopec v Luži, štěkající psi pod kopcem mi ještě nedávají signál, že by se Tomík blížil a tak dobíhám v klidu za 2:58 do cíle. 

Dušičkáč se mi opět nesmazatelně zapsal do paměti - ne ani díky celkovému umístěním, ale tím, o jaký boj šlo. Bylo to těžké tím, že závod byl trhavý, plný chybek, že jsem běžel velkou většinu sám a pak že mi i dost došlo. Holt poučení do další sezóny, pokud čtyřicetiletého veterána vůbec lze ještě poučovat.

neděle 29. října 2017

Kdo se bojí, nesmí do lesa...

... natož do lesoparku. Konkrétně myslím do Prokopského údolí, jednoho z geologických a botanických království Prahy.

Nicméně opatrnost během Prague Park Race v Prokopském údolí byla namístě - ranní vichřice Herwart a pokračující silný vítr budil skutečný respekt, přece jen pojem "letecký závod" se obvykle nebere až tak doslova. Pořadatelé naštěstí vyšli obavám vstříc a posunuli start o dvě hodiny; dokonce i velkoryse váhajícím účastníkům nabídli přeložení na jeden ze závodů příštího roku.
Z obou stran paneláky, ale mezi nimi skvostné výhledy na pestrém profilu
Kamča sice na rozdíl od loňska nebojovala s Pavlou, které se přes spadlé stromy nepodařilo dojet do Prahy, i tak si ale zaběhla svižně díky kontaktu se Zuzkou Krchovou, která reprezentuje ve skyrace a zvítězila o 1:40. I když její čas je o něco horší než loňský, podmínky byly nesrovnatelné; a hlavně, v absolutním pořadí (mužů i žen) by stačil na 5. místo (loni 7. místo) a v kategorii mužů nad 30 let by znamenal, pánové držte se, stříbro.

Vtipné je, že všichni čtyři před ní jsou nebo nedávno byli reprezentanti, každý navíc z jiného sportu (sic!): 1. Janů - vrchy, 2. Procházka - orienťák, 3. Holuša - atletika a 4. Remeš - běžecké lyžování.

čtvrtek 26. října 2017

Teremin

Hra, která měla premiéru před 12 lety a stále se hraje, je buď fenomén nebo odrhovačka. V případě Teremina v podání Dejvického divadla není žádných pochyb, do jaké kategorie ho zařadit.

Lev Těrmen je až tak neuvěřitelná osoba, že jsem si musel v detailu projít internet, zda na nás Petr Zelenka neušil nějakou mediálně dobře pokrytou fikci. Kus úspěchu téhle hry spočívá v tom, že se našla postava, která kombinuje genialitu, špionáž, pokroky v elektronické hudbě a to navíc v rámci historických zvratů meziválečného období.

Ansámbl divadla je po tolika letech do detailu sehraný. Vedle Ivana Trojana je perfektní především David Novotný v roli Hanse Goldberga jako židovského obchodníka a hlavního partnera Teremina. Navíc poté, co soubor loni po dvacetiletém angažmá opustil, jde o příležitost si ho stále v Dejvicích užít. 
Nejméně "dejvický" je podle mne třetí zprava Jiří Bábek, který je ve skutečnosti principálem Komorní činohry Praha
Pozitivní recenze z divadelních webů by člověk jen opakoval na x-tý způsob. Takže stačí jen zkopírovat, co o Dejvickém divadle napsala  herečka Marie Doležalová v knize Kafe a cigárko a co vděčně koluje po internetu: "Málokdo ví, že svět herců je kastován podobně jako společnost v Indii: poslední kastou jsou herci z oblastních divadel, střední třídou jsou herci ze všech pražských divadel včetně Národního, pak dlouho nic a bráhmani hereckého světa jsou herci z Dejvic."

středa 25. října 2017

Trofeo Vanoni - trofej jak na Vánoce

Před pěti lety Kamča běžela s Pavlou štafetu v běhu do vrchu v Morbegnu a zaběhly si pro stříbro. A protože platí, "never change the winning team", letos si tento "jihočeský tým" dal repete ve stejné sestavě a stejném pořadí úseků. Opět šlo o mezinárodní mistrovství Itálie; a opět konkurencí byly nejen Italky, ale i silné Britky.

Trať v Morbegnu děvčata znají, protože sem pravidelně jezdí na individuální závod; loni zde byla Pavla 1. a Kamča 3. Štafety jsou ale jiná káva. Navíc došlo za rok ke změně bot ze Salomonu na Mizuno, takže byla otázka, jak úspěšně se vypořádají s kluzkými cestičkami a seskoky ze zídek.
Ještě kousek nahoru, traverz a pak hurá neohroženě dolů
A dopadlo to na jednušku. Na 1. úseku Pavla rozeběhla výborně, nechala před sebou jen Britku, u kterých věděla, že finišmenka je výrazně slabší. Kamča na 2. úseku vyrazila a brzy se dostala na čelo závodu. V zádech ale neustále cítila fenomenální Alici Gaggi, která letos vyhrála Světový pohár v běhu do vrchu. Nicméně neustále nad ní navyšovala náskok, aby nakonec protnula pásku s minutovým náskokem.
Nejen Andrej Babiš byl v sobotu v záři reflektorů
Hlavní trofejí z Trofea byl obrovský bochník sýra. Italové nezklamali, stejně jako Češi nezklamou, když obdaří vítěze tekutým mokem. Kamča si navíc užila pár minut slávy i díky nejlepšímu času na obou úsecích.

pondělí 2. října 2017

Velkommen til Norge

Během babího léta jsme podnikli výlet do Fredrikstadu, který leží co by kamenem dohodil od Haldenu, Mekky orienťáků celého světa. Možnost zaběhnout si během "indiánského" léta v norských bažinkách, borůvčí, na žulových kamenech a v hustníčkách byla zkrátka neodolatelná. Stejně tak uvažovala i spousta dalších Čechů, kteří okolí Fredrikstadu znají z lyžařských závodů, a tak na závodě byla hojně slyšet čeština.
Zádumčivé terény v okolí Fredrikstadu (foto: pořadatel)
V závodě Kamča srdnatě bojovala a s místními specialistkami vybojovala 4. místo. Se svým umístěním 40. ze 83 mezi muži "lang" musím být také spokojen. Alička si také vyzkoušela severský terén, naštěstí trať D10 byla výlučně po cestičkách v okolích lyžařského areálu místního lyžařského klubu.
Mimořádně pěkná střední pasáž mužského závodu
Nejvíc pohádkově ale zní, že závod byl dobře dostupný autem - na rozdíl od 14 hodin do skutečného Fredrikstadu je to sem z centra Čech jen o něco více než hodinu. Teď už jste se asi dovtípili, že je nutné si norštinu přeložit do češtiny a že Fredrik = Frederic = Bedřich; tudíž že myslím epesní závod v Bedřichově

Kdo nevěří, ať tam běží; anebo se alespoň podívá na video, které poetikou vůbec nepřehání.

pondělí 25. září 2017

Bahno a mlha

Poslední tři víkendy jsem měl možnost objevit se v Jizerkách. A pokaždé pršelo. Po mistrovském víkendu by se mi skoro chtělo použít i jiné, o dost barvitější slovo.

Na podzimní mistrovství na klasice ale takové počasí asi zkrátka už patří; bez mlhy by v bučinách byla jinak zbytečně velká viditelnost. Celkově je bučina nad Raspenavou, lemující Jizerky ze severu, o dost jiný než smrkový zbytek. Průběžnost je poměrně velmi dobrá a nálet není ani tak hustý. Ve svazích se navíc rychle tvořily pěšinky, což dost zjednodušilo orientaci. I proto odstupy v řadě kategorií nebyly nijak velké a bylo potřeba se nebát a valit.

To nicméně platilo hlavně pro semifinále, které pro mne veterána v H40 znamenalo o trochu delší middle na 47 minut a 12. místo. Ve finále se hlavní kategorie zpotily o dost víc, když v mužích jen 6 mužů dal závod pod 110' a jen 2 ženy pod 80'. Stejně jako loni jsem měl velkou část fakticky téměř stejnou jako elita žen a tak bylo dobré se porovnat - zatímco na prvním dlouhém postupu se mi cesta spíše nevyplatila, na druhém postupu to byla zlatá volba, která mne vynesla v té chvíli na průběžné 7. místo. S ženami jsem měl navíc společných posledních 6 kontrol, kde jsem dost chyboval a od Kamči dostal dvě minuty, což byla škoda, protože každé vítězné porovnání s mojí drahou polovičkou se počítá. (I když pro rodinnou pohodu je možná lepší pravý opak.)
Část mužské elity, dlouhé postupy jsme měli velmi podobné
Nakonec jsem doběhl spokojeně 11. a pár posledních chybek by mi stejně mnoho nevyřešilo. Takže spokojenost, vlastně jde o můj možná nejlepší výkon v konkurenci mých dávných soupeřů, na které jsem se vždycky díval z uctivé vzdálenosti. Moje drahá polovička závod rozeběhla špatně první delší volbou, pak ji doběhla Vendula Horčičková a v tandemu si doběhly pro 1. a 4. místo. Pro Kamču to znamenalo pár bodíků pro cenné celkové 3. místo v Českém poháru. Nicméně i kdyby doběhla poslední, o bronz by nepřišla, protože měla stále ještě jeden dobrý výsledek v rezervě.

neděle 17. září 2017

Trilogie

Jelikož se do Dejvického divadla nedá dostat jinak než hacknout servery Ticketpro, nezbývá než si ansámbl užít při štacích na jiných jevištích. 

Letos byla příležitost zažít Jaroslava Plesla při Hamletovi v rámci Letních shakespearovských slavností. A jelikož jsme na divadle venku a dokonce před Míčovnou Pražského hradu nikdy nebyli, volba byla jasná. Navíc si člověk mohl připomenout pouze rok starou oslavu padesátin pana Nejedlého, kde se mastnými tácky likvidoval Letohrádek královny Anny. (Mimochodem si tipněte, kolik z hostů je nyní subjekty trestního řízení.)
Jedním z prvků Dejvického divadla bylo využití mobilního telefonu, anebo sborové sledování hodinek poté, co na nedaleké věži začaly odbíjet hodiny
Jaroslav Plesl ukázal, že je skutečně zdatným nástupcem Ivana Trojana a že zvládá široký rejstřík poloh, zejména labilní, vyděšené, zmatené a nenávistí svírané typy. Jeho expresivní výjevy, které v Černé díře vypadaly až přehnaně, se na velkém jevišti vyjímaly výborně. Hodně se mi líbila i Lenka Vlasáková jako Hamletova matka; krásně se stylizovala do role matky, čímž navázala na docela velkou tradici českých dam-hereček. Hynek Čermák byl trochu schematický, ale co čekat od role, kde se v zásadě jen postává opodál. Nicméně pro zážitek z Hamleta bylo nakonec zásadní jiné - to, že organizátoři měli dostatečnou zásobu dek a podušek pod zadek.

Druhým divadelním zážitkem byla Pýcha a předsudek v Národním divadle. Ve srovnání s komorními scénami, kam běžně chodíme, zde byly impresivní kulisy velkého jeviště; dokonce v jedné části hry, kdy se využívala hloubka jeviště, byly vzadu postavené mikrofony. Pavel Batěk jako Darcy měl neuvěřitelný účes a s tím spjatý i neuvěřitelně aristokratický projev. Magdalena Borová, kombinující křehkost a temperament, potvrzuje, že se v roce 2004 zcela zaslouženě stala Talentem roku. Celkově jde o lehčí repertoár, s koncem trochu jak z červené knihovny, ale s vtipnými detaily, třeba když si David Prachař jako pan Bennet neustále čte v knížce, přičemž její velikost symbolizuje jeho aktuální ekonomickou situaci.
Cíl zněl jasně - provdat pět dcer, a to za každou cenu
Jen o několik dní později nás čekala audience u Jejího Veličenstva, královny Alžběty II. Představení jsme si užívali z krajní řady na 3. galerii, což bylo fakticky jak z ptačí perspektivy. Hra je poměrně netypická svým jednoduchým formátem, kdy se střídají jednotlivé audience, záživná je myslím zejména pro ty, kdo si dobře pamatují reálie poválečné britské politiky, včetně posledních několika premiérů. Iva Janžurová navzdory svému věku (76) a nedávné operaci srdce hraje neuvěřitelně s přehledem a na postavě královny ukazuje, jak se "normálnost" a čistota charakteru dokáže kombinovat s obrovským tlakem její funkce. Myslím, že nejzajímavější je část s princeznou Dianou, která byla i ve skutečnosti kritickým bodem pro celou monarchii a možná by si proto zasloužila delší zpracování; málokdo z nás plebsu dobře chápe, o jak složitý problém se jednalo. Na závěr si Iva Janžurová zasloužila standing ovation celého Stavovského divadla.
Co kdybychom tu lednovou šaškárnu zrušili a vrátili se k monarchii, když už máme tak úžasnou královnu?

neděle 3. září 2017

Pěkné prázdniny 2017

Po přečtení profilu legendy českého OB Jany Cieslarové na O-news mi došlo, že by bylo záhodno své reportáže osolit či opepřit retrospektivami do minulosti. Protože legendy budou žít, jen když se o nich bude vyprávět.

Dnes dojde na Honzu Vokurku. O něm Vám, děti, Google mnoho nepoví, pokud si nespojíte, že právě tento Honza Vokurka je úspěšný a odvážný zakladatel značky sirupů Kitl. Ale pojďme na něj oklikou. Připomeňme si, že příští rok se poběží Světový pohár na Petříně (nebo na Vyšehradě). A kdeže se v roce 1995 konala "oficiální světová premiéra" parkového orienťáku? Na Petříně! (viz str. 14)

K závodu se váže studentská legenda, kdy se v jedné z menz Honza Vokurka s kamarády vsadil, že si závod také zaběhne. Ale jak to vykoumat? Jednoduše. Ze svého kamaráda z ciziny udělal cestovního agenta, který do Prahy údajně přivezl závodníka z Jižní Afriky. V té době nebylo tak jednoduché provětrat Internet a něco z nějak dostat, nemluvě o tom, že Jižní Afrika nebyla naší optikou úplně spořádané místo na zemi; Nelson Mandela byl tehdy prezidentem sotva rok a mimochodem ještě dalších 13 let si pobyl na americkém seznamu teroristů.

Celý kanadský žertík dopadl na výbornou a Honza Vokurka (jméno jeho alter ega si už bohužel nepamatuji) se skutečně postavil na start a závod docela slušně zaběhl vedle světových hvězd, včetně tehdy famózního Rudolfa Ropka. O tom všem píše časopis Orientační běh z roku 1995, který tehdy perfektně (řekl bych až legendárně) vedl Kamil Arnošt.

A jak že to souvisí s Pěknými prázdninami 2017? Téměř nijak, ale právě proto o tom píšu. Pro mne nebyly Pěkné prázdniny příliš pěkné - chytil jsem střevní chřipku, která s rodinou cestovala z Plzně přes jižní Čechy, do Prahy a pak do Jizerek. A tak jsem se dostal do akce až na E3. Protože tedy nemám o víkendu o čem jiném psát, musíte vzít zavděk jen tím, že zmíním perličku související s mojí startovní pozicí; startoval jsem - a teď přichází dramatická pauza - dvě minuty za Honzou Vokurkou.

Jelikož jsem terénem cestoval polopěšky, překvapilo mne, když jsem na K18 zaslechl rytmické hekání jak od tenistky Moniky Selešové. Ha, Honza Vokurka a takový projev? To hekání asi nevydržím, říkal jsem si. Naštěstí se ale vydal postupem přímo ke kontrole, přičemž mně bylo z detailního přečtení jasné, že skalní sráz je zrádně souvislý. Postup šikmo napřímo pak znamená velkou obíhačku až dozadu. Zvolil jsem tedy výstup zprava a kochal se tím, jak jsem nad reprezentantem Jižní Afriky vyzrál. Když jsem se blížil ke kontrole, měl jsem jako zadostiučení ještě jednou akustický kontakt, tentokrát ale zespodu od skal.

To byl ve zkratce můj hlavní, a přiznám se bez mučení, poněkud bizarní zážitek z Pěkných prázdnin. Zbývá jen dodat to hlavní: Aličce se podařilo v E1 být na 2. místě v D10 a Kamča celkově vyhrála elitu, i když v E1 i E2 běžela v útlumu, daném agresivní (zřejmě) rotavirózou. Jen škoda, že místo elity neběžela H55, mohla vyhrát krásnou sekeru. Na druhé straně, kdyby běžela D55, dostala by jen slipové vložky - a mohla by řešit, k čemu je dámy v tomto věku potřebují.

neděle 27. srpna 2017

Potřetí do stejné řeky, respektive na stejný kopec

Říká se, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, ale skutečně to znamená, že do ní nelze vstoupit třikrát?

Kamča se letos potřetí (po letech 2012 a 2015) rozhodla opět se zúčastnit závodu mezi třemi chatami (3 rifugi), kde trojice závodnic soutěží o ceny na prvních třech místech. Závod je v severní Itálii populární, účastní se ho mj. Giorgio Di Centa.

Tým prošel jen drobnou obměnou; na úsek nahoru byla opět Pavla, na úseku v traverzu a po feratě opět Kamča, jen náročného seběhu se na poslední chvíli ujala Alča Voborníková. Cíl byl jasný - zlepšit chronické bramborové umístění.

Závod se vyvíjel nadmíru dobře - nahoře Pavla dobíhala na čele s Britkou. Kamča získala na Britky náskok a Alča hrdinně vyrazila dolů do Colliny (Forni Avoltri). I když stíhající britská finišmenka byla nad její síly, konečné druhé místo pořád bylo historicky nejlepší pro tento tým. Navíc Kamča získala i cenu za druhý nejlepší čas na svém úseku. 
Zleva bývalý špičkový sjezdař, 13x vítěz závodu Světového poháru Kristian Ghedina
Teď zbývá jen otázka, zda příští rok bude či nebude platit heslo "třikrát a dost". Ale vzhledem k tomu, jak dobře to letos šlo a že s Britkami mají děvčata otevřené účty, bych si na to heslo nevsadil ani tři kopějky.

středa 2. srpna 2017

Třetí o jediný bod!

Stejně jako před pěti lety Kamča opět reprezentovala na mistrovství v běhu do vrchu. Opět na trati nahoru-dolů. Opět byla z českého týmu třetí, díky čemuž přinesla cenné body pro tým. Je tu ale přece jen malý rozdíl - před pěti lety na bronz chyběl jediný bod, zatímco letos jediný bod na bronz přebýval. A právě ten jediný rozhodl o tom, že si děvčata domů přivezla medaile, o kterých referuje i atletika.cz.

Minule bod na medaili chyběl, nyní bod přebýval. A pak že na světě neexistuje spravedlnost.
Děvčata, jste hvězdy (foto: atletika.cz)
Mimochodem, ten jediný bod znamenal pro Kamču s časem 71:59 pouhých 15 vteřin náskoku. Což ilustruje, o jak náročný závod šlo; běžela se dvě kola, každé na 6,5km s 430m převýšením, včetně velmi prudkých výběhů a technických seběhů po kořenech. A proč tak dlouhá trať? V rámci rovnoprávnosti mužů a žen letos došlo ke sjednocení tratí mužů a žen. Což fakticky znamenalo, že pořadatelé jen prodloužili ženskou trať na úroveň mužské.
Doběh shodou náhod pod českou vlajkou
Jinak okamžiky štěstí se prolínaly se surrealistickými zážitky s italskou organizací, kdy týmy jely z vyhlášení policejním autobusem, který zkrátka nehodlal dělat přestávky, takže do cíle přivezl důkladně pozvracený interiér. Nebo nepochopitelná logistika, kdy zatímco Italové byleli na místě, Češi bydleli v hotelu vzdáleném 80 minut autobusem, přičemž závod juniorů začínal už v 9 hodin ráno. Vtipné byly i služby maséra, který nemasíroval, protože byl tak trochu unavený.

Kamča se na svém druhém MS v běhu do vrchu zlepšila od minula o 22 míst ze 44. na 22. místo. Trend tedy napovídá, že při svém dalším startu v další pětiletce (v roce 2022) by měla doběhnout na nultém místě.

pondělí 17. července 2017

The Wall 2017

Pražský kros Dvě kola při zdi je stálicí pražského krosového nebe. Možná je za jeho oblibou tombola s nářadím, možná tekutý chléb, nelze vyloučit ani podprahový efekt rozdávaného chleba se slaninou.

Pro nás jde hlavně o tradici, kdy si zaběhnou i naše děti a kdy se Kamča porovná se svými historickými časy, ať už jde o rok 2010, 2012 či 2013. Letos je potěšitelné, že se jí - opět na kratší trati jednoho kola - podařilo o 8 vteřin vylepšit skvělý čas z roku 2010; na trati cca 4,2 km s kopcem je 14:50 slušný kalup.
Na prvním místě je úsměv pro média
Ještě o stupínek větší radost nám udělala účast Majdy a Marečka na trati 200 metrů. Jak je již v naší rodině tradicí, děti tento závod běžely v sandálkách; Magdalenka dovedla úborovou etiketu k dokonalosti, když k sandálkům přidala i šatičky.
Mareček chlapce o dvě hlavy vyššího do cíle přespurtoval ve stylu Petera Sagana (ani k tomu nepotřeboval lokty)

čtvrtek 13. července 2017

Bez dětí se šlape líp

Oberbergensee - Grubenjoch (2337): První zastávkou na cestě do Dolomit byl kultovní terén u Oberbergensee. Hned u jezera vidíme startovní lampionek; holt místo orienťáku vskutku zaslíbené. Nicméně sami jsme usoudili, že lopuchy jsou příliš vlhké a kameny příliš četné na to, abychom z tréninku "na tušáka" něco měli a tak jsme lopuchy nechaly vlastnímu osudu. Na vrcholu, kde ostře fičelo, jsme podle vrcholové knihy byli první po 3 dnech a pod vrcholem potkali jen stádo koz a kozlů. Ti na nás šli stejně urputně, jako dole v údolí mladí býčci u napajedla. Že by se jim nelíbila červená reprezentační bunda od Nike?
Grubenjoch nabídl výhledy hned na několik různých alpských ledovců
Karerpass - Pas dal Vaiolon (2560) - Rif. Rod di Vael: Pochodem okolo Rotwandu v masivu Rosengartenu zahajujeme túry s hlavním cílem vyzkoušet kvalitní capuccino na horských chatách. Ještě předtím se ale rozehříváme orienťákem lety v kamenitém labyrintu pod Latemarem. Mapa z roku 2010 (já běžím na střídačku WE, Kamča MA) je úžasně spolehlivá, jen je kuriozní, že se lesem posouvají štěrkovité splazy, dokonce až o stovky metrů. Dělat zde revizi mapy může být pěkná lekce z geologie a ze studia erozních procesů.
První dny bylo trochu více akce v povětří
Passo Rolle - Mt. Mulaz (2906): Tento trek doporučuji, nabízí ojedinělou možnost dostat se na jeden z vrcholků impozantního masivu Pale di San Martino. Nahoře se nabízejí krásné panoramatické výhledy. Poblíž na Rif. G. Volpi di Misurata je i dobré capuccino.
Zvon na vrcholu Mt. Mulazu
Passo di Vallés - Cima della Venegiotta (2401): Krátká procházka, která ale nabídla podobně skvostné výhledy jako Mt. Mulaz, jen výrazně více zadarmo; pěkný cíl pro děti. Pěkný je i kříž na Cima Vallés o Venegiota. V jezírku neváháme a dáváme krátkou očistu. Jinak zde jsme si potvrdili, že se Italové překvapivě málo věnují značení odboček na menší vrcholy, kam nezavítá tolik lidí. Minimálně tři odbočky nebyly - na rozdíl od mapy z roku 2013 - vyznačené.  

Na hřbítku za Kamčou je vojáky skrznaskrz provrtaná skála
Passo Rolle - Cavallazza (2324): Opět kratší "znouzectnost" po vydatném závodě. Nicméně výlet opět stál za to, nejprve průlezy chodbami z 1. světové války, potom na vrcholek a nakonec hurá do jezírek jak z Pána prstenů. Zpátky procházka magickým lesem z JWOC 2009. I když krátké, opět se nabídly pěkné rozhledy.
V pozdním odpoledni jsme měli Marmoládu jen pro sebe
Passo di Fedaia - Belvedere (2479): Na cestě domů ještě volíme atraktivní hřebínek mezi Piz Boe a "Marmeládou". Nabízí úžasné panoramatické výhledy, včetně Alp, Marmolada jak na dlani. Za málo potu hodně muziky. Jinak při dojezdu v noci na jih Čech jsem za Třeboné intuitivně zpomalil, protože jsem si vzpoměl, jak zde loni bylo v noci živo. A skutečně, i letos jsem na silnici potkal srnku a to u Horního Žďáru, prakticky na stejném místě jako při loňských návratech.

středa 12. července 2017

Třídenní v Dolomitech

Italský orienťák jsme si před 10 lety užívali na Altiplánu; před 7 lety na Karersee mezi Rosengartenem a Latermarem; a loni na Monte Agaro a nad údolím Valsugany. Letos možná přišel vrchol - zatímco se světová elita brodila v estonském bahně a rasovala v estonských křovinách, my jsme v každé ze tří etap Dolomity 3 Days běhali v luxusních italských terénech, za nádherného počasí a z arén s dechberoucími výhledy na štíty.

E1 - údolí Venegia, start 1780 m.n.m.: Middle probíhal v poměrně náročném terénu, zjednodušil ho ale malý počet kontrol v lese, tudíž se vytvářely pěšinky a v orientaci pomáhali i dohledávající veteráni. Malý počet kontrol a malá variabilita tratí byly asi jediný pořadatelský hřích, který byl nabíledni zejména v takto úžasném terénu, kde zajímavých objektů je přehršel. Ve startovním koridoru bylo ještě zajímavé staccatto v minutě, kdy probíhal zároveň clear, check a vydávání popisů. A to i proto, že popisy byly na širokém papíře a nevešly se do řady popisníků. 
I takto může vypadat volba umístění startu
Pak nás ještě pobavila organizace autobusu z hromadného parkoviště do centra - stejně jako loni se ukázal fundamentální střet italské a švédské kultury, když Švédi poctivě stáli frontu, aby je potom při vstupu do busu smetla masa předbíhajících. Italové samozřejmě ani nestíhali přepravit závodníky včas, ale to při vícedenních moc nebolí; při zpoždění se mohlo jít na krabičku. 
Nejzajímavější část E1; chyboval jsem na K7, když jsem se držel příliš nahoře a v hůře přehledném terénu se špatně dohledával na všudepřítomné vodě
E2 - Passo Rolle, start 1960 m.n.m.: V této etapě se mi opět vybavily momenty stavění kontrol při našich oblastních závodech ("Dej tam maximálně 35 kontrol, víc stojanů stejně nemáme."). Závod začínal pekelným postupem dolů-nahoru-dolů po kravské louce, kde jsem si zavařil mozek a pak z louky seběhl o 90 stupňů jinam a chvilku jsem se hledal i mimo mapu. Což bylo poučení, že nejhorší, co se může stát, je přejít z "objektového" mapování na "český styl" mapování, totiž na styl "já to přece všechno vidím".
Do této části (mapa není mé trati) jsem naběhl střemhlavě a bezhlavě
Poté hlavní část závodu proběhla v pěkném mírně zvlněném plateau. Na závěr byl servírovaný (pro pár hard kategorií) dezert, totiž přeběh do panenského horského terénu JWOC 2009, kde suché větve trhají kůži, voda v trávě je z velké části ještě původem sníh (co zde napadl v červnu) a kde se člověk zastaví 30m od kontroly zoufalý, zda dohledávka bude na minutu nebo na 5 minut.
Shromaždiště téměř jak na českých Béčkách (vpředu stan Martinky a Petra Zvěřinových)
E3 - San Martino di Castrozza, start 1500 m.n.m.: V poslední etapě jsme si s Kamčou spravili chuť, když Kamča byla 2. a mně se podařil poměrně čistý závod (3. místo, 17 vteřin za 2. místem) a jen mne trochu rozladila obíhačka spodem, kde jsem se trápil chůzí v horku a kopci. Mimochodem na závodech byl i pan Adolf Kempf, kterého potkáváme prakticky na všech evropských vícedenních, včetně Prague Easter. Jezdí ve své dodávce, na shromaždišti vytahuje solární panel a vůbec vypadá neuvěřitelně. A to jsem neřekl to nejdůležitější, totiž že jde o ročník 1926; ano, tohle číslo skutečně není překlep.

Takticky bylo zajímavé, že na čísle nebyla nikde vidět kategorie
Na závěr se přiznám, že nechápu, proč 500 Čechů dalo přednost brodění v pasekách a hustníkách pod Tatrami před pobytem ve 2000 m.n.m. Že by solidarita s "astonishingly/estonishingly" zeleném MS v Estonsku? Stačilo přitom jen přidat 19 euro na startovném, dvě a půl hodiny cesty navíc a místo Pribyliny byl člověk ve Fiero di Primiero s výhledy podobnými, jako když se startovalo před pár lety přímo pod Matterhornem. Pro mne osobně byla volba jednoznačná - s pobíháním v (mezinárodně uznaném standardu) fekálního napalmu si raději vystačím celoročně na domácí mapě U potkana.

pátek 23. června 2017

Ukázala Kamča v Africe všem akademičkám záda?

Prolog k článku: V předchozím příspěvku jsem citoval názor, že běh do vrchu je "sport na poblití". Když jsem článek psal, jaksi jsem opomenul, že totéž platí i pro orienťák, pokud se nepovede dát do cíle nezávadnou vodu. Abych si uvědomil svoje novinářské opomenutí, skutečnost se mne rozhodla krutě potrestat a se mnou i další pokolení; opakované vyprázdňování zákeřných bakterií jsem si vyzkoušel na vlastní kůži a se mnou dalších šest členů naší rozšířené rodiny. Nu, aspoň jsem před létem zhubl do plavek (58 kg). 

Nedělní hromadnou otravu v Litošicích přežila z naší rodiny bez úhony jen Kamča. Což se jí hodilo, neboť hned v úterý a ve středu následovaly České akademické hry na Suchdole. Jelikož se letos neběží Akademické MS, obsazení špičky mělo daleko k úplnosti, ale i tak se závodu účastnila řada reprezentantek. Sprint v prostoru Lysolaj a Suchdola byl poměrně jednoduchý a Kamča ho - v rámci veřejného závodu - vyhrála, 10 vteřin před Denisou Kosovou. Proto se dostala do netradiční upoutávky na článek v O-news, totiž do otázky, zda všem akademičkám ukázala záda. 
Úvodní partie mužského sprintu
Middle proběhl na Vrabcovi, nicméně se využil i prostor skalek na Kozích hřbetech a i jižní svah směrem k Úněticím (Alšova vyhlídka). Díky vyprahlosti si ho závodníci přejmenovali na Afriku. V trochu už zřídlém poli (bakterie skolila další kusy) došlo k historickému úspěchu děvčat z CTB, kdy Kamča byla 2. (23 vteřin za mistryní ČR Vendulou Horčičkovou) a Alča 3., v pořadí Akademického MČR tedy Alča brala cenné stříbro. Děvčata, klobouk dolů.

neděle 18. června 2017

Po pěti letech opět na MS

"Je to sport na poblití," řekla o běhu do vrchu Kamča v roce 2010 v památném rozhovoru pro časopis Orientační běh. To jí ale nezabránilo, aby se letos nevydala do České Třebové na kvalifikační závod na MS v běhu do vrchu. Budíž jí omluvou fakt, že letos se MS běží nahoru/dolů, což je přece jen o něco stravitelnější než jen čistě nahoru.

V okolí sjezdovky Peklák bylo větrno, 12°C a k tomu ostrá konkurence děvčat vrchařek, které kromě síly v nohách mají i rychlost, např. Lucie Maršánová, aktuální vicemistryně ČR na 5000m, která letos zaběhla 3000m za 9:24. Tomu odpovídal i start, kdy po prvním kopci byla Kamča mezi ženami poslední.

Nahoře tedy pochopila, že by bylo záhodno přidat. A tak nezbylo než pustit to bezhlavě dolů, s cílem využít hřeby a k tomu letité zkušenosti z orienťáku. Téhle taktice nahrávaly blátivé pasáže a traverzy ryzím terénem, kde se Kamča cítila jak ryba ve vodě. Zisk ze seběhu byl klíčový pro získání náskoku, který se pak už jen navyšoval, až v cíl dal minutu na druhé místo. Nakonec 10km (600m převýšení) Kamča zvládla za 49:33; mezi muži by skončila 10.
Blahopřání od fenomenálního Vítka Pavlišty
Původně jsem čekal, že mi moje drahá polovička z České Třebové přiveze maximálně nějaké ty železniční pražce. Jsem rád, že jsem se mýlil a že - vlastně po pěti letech - přivezla nominaci na MS v běhu do vrchu. Pokud tedy všechno poběží, jak má, pak Kamča vyběhne v italské Promeně 30. července od 10:30 na trať 13km s převýšením 860m.

úterý 13. června 2017

4. místo ve Světovém poháru

O víkendovém MČR v malebné Lipnici se mne hodně lidí ptalo, co že je s Kamčou. Žádné obavy, užívá si na Světovém poháru v běhu do vrchu. A koneckonců proč by ne - kdo z vás by nezvolil víkendový výlet na hezké místo s výhledy na Savojské Alpy, s trochou francouzské kuchyně a k tomu poměrně snesitelný výběh (9km, 820m převýšení), i když v těžké konkurenci zkušených (a vyschlých) soupeřek?

I díky respektu ke zkušeným (a vyschlým) soupeřkám Kamča zahájila svůj závod opatrně. Pak se slušně rozeběhla a začala mohutně stahovat, přičemž se v závěru dostala až na dohled ke stříbrnému místu. A finiš to byl mimořádně těsný. Nakonec se Kamče jen o vteřinu nepodařilo dotáhnout Pavlu Schornou (3. místo) a ani tuhnoucí Valentine Belloti (2. místo), která doběhla jen o další dvě vteřiny dříve. 
Pavla s Kamčou na výklusu po závodě
Skončit 4. na Světovém poháru v běhu do vrchu je ale i tak obrovský úspěch. A to vzhledem k tomu, že drtivá většina Kamčiných tréninků (dráha a cestičky ve Stromovce) má převýšení v jednotkách metrů. Pro srovnání jak je orienťák náročnější si vezměte, že kdyby Kamča hypoteticky chtěla být 4. ve Světovém poháru v OB, pak by se musela zlepšit tak, aby na klasice byla o parník lepší než naše reprezentantky; jak ukázal poslední závod SP, rozdíl na 4. místo by znamenalo mít minimálně 16 minut k dobru.

středa 7. června 2017

Memoriál Josefa Odložila

Na rozdíl od loňska jsme na hlavním pražském atletickém klání nesbírali autogramy, ale rovnou účasti. Do předprogramu se na 60m dostala nejen Alička (TJ Dukla Praha), ale i přespolní Magdalenka (SK Chotěboř).
Alička v čele v oddílovém tričku
O dvě hlavy menší Majdička jako David mezi Goliáši
A nakonec si zazávodil i Mareček

pondělí 5. června 2017

Tak kampak, do Řitky?

Pořadatelský oddíl OK Kamenice se na svém dresu ptá "KAM?"; a v neděli nám jako pořadatelé konečně odpověděli, co tím myslí - do Řitky. Ale neplatilo nomen omen, ba naopak. Konečně se mi podařil závod bez "červeného políčka v ORISu", a bylo z toho na klasice v H21B 11. místo. 

Navíc mne kromě jedné výjimky porazili jen kluci o 10-20 let mladší. Mezi nimi mimochodem i tací mudrlanti jako Štěpán Mudrák, který den předtím doběhl 5. v elitě, aby druhý den doběhl 3. v béčkách. Díky němu mi tedy jednoduchým přepočtem (jedno místo na jednu kategorii dolů) vychází, že jsem vlastně nebyl 11. v béčkách, nýbrž 9. v elitě.
Mami, ty jsi první! A mimochodem, koupíš mi další kopeček zmrzky?
Když už je řeč o heroických výkonech, musím zmínit Kamču, která se na klasice opět na úvod trochu vychybovala, aby pak sbíhala ztrátu a vytvořila pro diváky v aréné drobné drama. Když jsme se shodou náhod seběhli na sběrce, tak jsem v očekávání, že určitě zase půjde o vteřiny, jí maličko vyhecoval. Čímž jsem možná pomohl tomu, že dlouhý úsek do cíle dala za 1:38 (stejně jako Baptiste Rollier), zatímco já za 2:13 (a další holky na bedně za 1:54). Tudíž podobně jako na Paprsku nakonec o jejím vítězství rozhodly pravidelné úseky na dráze na Olympu. A pak že to lízání tartanu k ničemu není.
Poznáte, čí dres je na stupních aneb jak si aspoň moje oblečení konečně užilo pocity vítězství v elitě
Mimochodem perlička: Kdyby gel od Enervit potřeboval reklamu, tak by se mohl použít příběh o jeho odolnosti - stačí nespotřebovaný přeložený sáček nechat omylem v kapsičce kalhot a pak jen zírat, jak přežije praní a odstředění na 1200 otáček. Ten den byl zkrátka plný příběhů o odolnosti.

středa 31. května 2017

3000m za 9:49.87

Po dvou dnech, opět jen pár kroků od Petřína, ale tentokrát na Stadionu Evžena Rošického, se odehrávala Praga Academica. Před třemi lety zde Kamča ve slušné konkurenci zaběhla 10:09.41. Letos se závod posunul ještě na vyšší úroveň - prize money, černošky v závodě, k tomu online video přenos a navrch raketa Simona Vrzalová, která na závodech působí, jakoby si odskočila v pauze z večerky.
Opět konkurence děvčat i o 18-20 let mladších (zdroj: atletika.cz)
Bouřky notně zkropily tartan, ale samotnému závodu na 3000m se vyhnuly. Kamča v dusném počasí a dusné konkurenci vyrazila opatrně a postupně stupňovala tempo. Poslední km šla za úctyhodných 3:11 a celkově 9:49, poprvé v životě pod 9:50. Navíc cenné 6. místo. Opravdu skvělý výkon. Další úspěšnou matkou byla Kamčina sparingpartnerka, jen o rok mladší Daniela Havránková, která se výrazně zlepšila na 10:05.

úterý 30. května 2017

Jak Kamča honila missky

Když už se vyautovat ze Světového poháru, tak alespoň s grácií a s nějakým výsledkem. Něco podobného si říkala Kamča, když se hlásila na závod Kilpi Trail Running Cup na Petříně. Právě na Petřín je právě uvalené embargo pro orienťácký Světový pohár 2018; Kamča realisticky zvážila, že jí se asi týkat nebude a tak bude lepší se s roční pauzou opět podívat na trailové závody, které úspěšně pořádá Martin Dvořák.
Letos teprve podruhé v barvách Mizuno (zdroj: ktrc.cz)
Trať byla o něco mírnější a pro hobíky stravitelnější než před 2 lety. Zpestřením byla účast missek, které si člověk alespoň mohl prohlédnout zblízka, včetně nějakého toho kila na citlivých partiích navíc. Kamče se na delší trati (9.5 km) běželo parádně, vítězství bylo drtivé a v cíli ji předběhlo jen 10 mužů. A stejně jako vítěz mužů Ondřej Fejfar se při honění missek zvládala i dívat na Pražský hrad.

středa 17. května 2017

Paprsky formy na Paprsku

K Jeseníkům máme vskutku ambivalentní vztah. Na straně jedné, komu by se chtělo v té naší kotlince jezdit někam 4 hodiny autem? Na druhou stranu Jeseníky vyvolávají hodně formativních zážitků - první Kamčino vítězství v dámské elitě při závodě Českého poháru (u Vrbna pod Pradědem v roce 2009), první Kamčina nominace na MS v běhu do vrchu (běh na Kralický Sněžník v roce 2010) a nakonec i můj zoufalý boj s kupkami na Kunčické hoře (v roce 2013 na MČR v middle, poprvé jako veterán).

Na závody na Paprsku jsme se skutečně těšili; bylo za tím asi to pnutí a svrbění, které má každý orienťák, který si ve velkoměstě vzpomene na to, že ho čeká víkend v horách. Těšili jsme se dvojnásobně vzhledem k tomu, co závodům předcházelo - na začátku května, pouhé 2 týdny předem, byly ještě v okolí centra rolbou upravené stopy. A jelikož se do centra musela vyjít sjezdovka, závody nakonec téměř připomínaly italské či švýcarské vícedenní.
V pohodě do cíle (foto: Hubánek)
Skutečnost ještě předčila očekávání: výhledy krásné, počasí příznivé, les parádní a mapa i závody perfektní. Co se týče tratí, klasika byla v dámské elitě poměrně zajímavá; v H21B byla citelně horší, i když i tam se daly vyrábět chyby. Takticky zajímavým prvkem bylo vysoké borůvčí, které výrazně zpomalovalo běh a které se nacházelo jen v části prostoru; při volbě postupů bylo dobré ho vzít v potaz, pokud si člověk dokázal udělat z omezených informací relevantní odhad. Co se týče nedělní middle, nastupoval jsem do ťukačky mezi kupkami s velkým respektem, ale nakonec stavba byla výrazně jednodušší než např. middle v Kunčicích. 

Víkendové výsledky mé drahé polovičky připomínaly hod mincí. V sobotu jí padl orel (pouhá vteřina za bronzem), aby jí v neděli naopak padla panna (bronz o pouhých 10 vteřin). Ale jen ona sama ví, jak málo by stačilo k ještě lepšímu umístění... Oba výsledky jsou v každém případě skvělou vzpruhou po jejím mapovém propadáku na MČR ve sprintu (kdy jí alespoň nemuselo být líto, že pro polovinu startovního pole šlo - slovy Kenta Olssona - o přebor v zahrádkaření na domácí zahrádce).
Pro děti to vypadá docela těžké a ono to asi také bylo těžké.
Za hlavní hrdinku víkendu bych ale prohlásil Aličku. V sobotu zvládla D10C s úsměvem a v neděli se s Terkou Kamenickou odvážně vydaly na trať P (příchozí), která děti skutečně nešetřila. Za hodinu byly zpátky, bohatší o zážitky boje s horským lesem. A my jen zíraly, jak zkušeně si počínaly: "Jak jste našly tu jedničku? Normálně, daly jsme si azimut..."
Na rozdíl od mnoha bezhlavých ratolestí se naše děvčata detailně orientují hned na startu
Úplně nakonec: do kategorie lesních legend lze zřejmě zařadit i prohlášení pořadatelů, že v lese zřejmě viděli losa. Kdo ví, faktem je, že do Jeseníků los občas z Polska zavítá. Co se týče nás, vzhledem k tomu, že Paprsek nám evokuje toužebně očekávané paprsky slunce (a formy), losem se někdy brzy rádi necháme zase inspirovat.