O krizi toho už bylo napsáno hodně. A hodně ještě bude. Něco jsou ryzí bláboly "kecacích ekonomů" (není to contradictio in adjecto?), například že jde o krizi systému narušujícího přirozená práva jednotlivců, nebo že jde o sedm hubených let po sedmi biftekových letech. Druhým extrémem jsou ryze praktické a veskrze užitečné tipy na léčbu, ty ale bývají poměrně evidentní a má smysl je opakovat hlavně proto, že politici mohou mít důvod díky momentální situaci na ně slyšet o trochu více než obvykle.
Co zajímá mne, jsou důsledky pro akademickou ekonomii. Něco málo lze nalézt u Darona Acemoglu z MIT. O detailech CDO se sice mnoho nedozvíte, ale i tak stojí za to číst dále. Myšlenky má v zásadě dvě: (i) instrumenty řízení idiosynkratického rizika zesilují dopady agregátního rizika a (ii) z mezičasového hlediska jsou zásadní prorůstové politiky, spíš než momentální ochrana nějakého toho procentíčka produktu.
Když už doporučuji, tak ještě odkaz na triádu recenzí na Rodrikovu One Economics, Many Recipes v The Economic Journal (Feb 2009). Všichni autoři se snaží Rodrika příliš nepopudit, akademická diplomacie hodně zavání z obecného hodnocení, ovšem když se jde na detaily, dokáží být nekompromisní. Hned první recenze je od Jamese Robinsona z Harvardu (shodou náhod dlouholetý spoluautor Acemogluho). Hlavní pointa je, že bez politické ekonomie to při poctivé analýze a tvorbě obchodních i jiných politik v globální ekonomice zkrátka dále nepůjde. Cituji poslední odstavec:
I fully agree with Dani Rodrik that to give good policy advice we have to base policies on ‘a full understanding of the context’ (p. 5). It’s just that I think the first part of that context we need to think about is the politics and when and how political incentives change. Without such an understanding I am worried that we really do not have a sound basis to give policy advice. Will economists ever take into account politics? Now that really would be heterodox!
Co zajímá mne, jsou důsledky pro akademickou ekonomii. Něco málo lze nalézt u Darona Acemoglu z MIT. O detailech CDO se sice mnoho nedozvíte, ale i tak stojí za to číst dále. Myšlenky má v zásadě dvě: (i) instrumenty řízení idiosynkratického rizika zesilují dopady agregátního rizika a (ii) z mezičasového hlediska jsou zásadní prorůstové politiky, spíš než momentální ochrana nějakého toho procentíčka produktu.
Když už doporučuji, tak ještě odkaz na triádu recenzí na Rodrikovu One Economics, Many Recipes v The Economic Journal (Feb 2009). Všichni autoři se snaží Rodrika příliš nepopudit, akademická diplomacie hodně zavání z obecného hodnocení, ovšem když se jde na detaily, dokáží být nekompromisní. Hned první recenze je od Jamese Robinsona z Harvardu (shodou náhod dlouholetý spoluautor Acemogluho). Hlavní pointa je, že bez politické ekonomie to při poctivé analýze a tvorbě obchodních i jiných politik v globální ekonomice zkrátka dále nepůjde. Cituji poslední odstavec:
I fully agree with Dani Rodrik that to give good policy advice we have to base policies on ‘a full understanding of the context’ (p. 5). It’s just that I think the first part of that context we need to think about is the politics and when and how political incentives change. Without such an understanding I am worried that we really do not have a sound basis to give policy advice. Will economists ever take into account politics? Now that really would be heterodox!