O Španělech nemám žádné iluze, ba naopak. Poslední svoji španělskou studentku jsem málem vyhodil, protože nebyla schopná ani vysvětlit, v kterém ročníku studuje. O proslulém paření španělské (katalánské) squadry na orienťáckých závodech ani nemluvě.
Madrid ale zaujal, předsudky vymýtil a svojí elegancí uchvátil. Moderní, přehledné a umělecké město nabízí pro cizince přehledný dopravní systém, což bylo první plus. Levné víno a olivy tvořily další významné aktivum. Všudypřítomná písková barva, rudočerné kontrasty, krásné struktury a čisté plochy (má estetická obsese daná praxí z luxování domácnosti) strojí v žebříčku rovněž velmi vysoko. A že o krásu Španělům opravdu jde, potvrzuje přehršel časopisů o módě, designu a nábytku, tj. umění pro masy (o časopisech s kráskami raději nemluvě; krása se cení, intelekt už je na obtíž, přesto tolik macho typů jako v Itálii člověk nepotká). Na trhu se tak ale nachází i spousta místa například pro architekturu.
Mrakodrapy na zastávce Nuevo Ministerios utvářely první dojmy: majestátní lešení obepínaly mohutný skleněný kvádr stejně jako u pařížského Centre de Pompidou. Nedaleko se k nebi pnul stvol Picassovy věže a věž Torrero jakoby se nakročila k tanci mezi bulváry. Vedle toho zapůsobil genius madridského fotbalového loci, stadión Realu Madrid.
Interier královského (Real) paláce, sídla ksichtících se panovníků, modernistu musel zklamat – barokně-rokokové plácániny ze zlatých nesmyslů, které mají maximálně dokumentární hodnotu; zajímavé bylo však vidět kabinet umění se nesmírně cennými stradivárkami a obrovskou zbrojnici. Celkově více zaujala jediná socha na nedalekém náměstí – socha dona Quijote a Sancho Panzy (boty bez ostruh), na které bylo lze vylézt – na koně i na osla, podle svobodného výběru.
A proč noname ekonom v Madridu? Anšto nic jsem neprezentoval, jen získával a sbíral dojmy z výroční konference evropských ekonomů. Důsledně (útěkem) jsem se vyhýbal konferenční nudě a pasivitě, která nutně nastávala poté, co člověk nestíhal sledovat vysoce technické papery a tak nepříliš účinně se tak mohl podílet na jejich vylepšení. Konference několika stovek špiček vědy, dělníků vědy a juniorů se konala v Leganés, jihomadridské čtvrti na zelené (spíše žluté) louce, kde vynikla záliba ve světle červených cihlách a obloží. Přilehlý park pokrývala rozsáhlá síť stromů bizarních tvarů; hlavní práce správců parku zjevně bylo kosit a odstraňovat žlutou trávu, vyschlé podloží totiž tvořilo z okolí zcela neevropský park, z něhož vyrůstají pinie, obracející dlaně k nebi, aby zachytily vláhu. Uprostřed parku poutník objevil Avenue of Love, kde bylo možno zakoupit dočasnou přízeň namalovaných a našpulených lehkých dívek.
Kulinářsky byla expedice rovněž zajímavá; při snídani zaujaly obrovské kusy nadýchaného sladkého pečiva. Obědu figurovalo úvodní gazpacho – studená polévka, vylisovaná z rajčat, vodního melounu a podobné zeleniny.
Ranní město rozhodně doporučuji. Díky časovému posunu je madridských osm hodin českých půl desáté, takže si lze přivstat a zažít chladné ráno; studená kůže se pak více těší na celodenní rozpálené zážitky, před nimiž ji ochrání jen hodně kvalitní roleta. A navíc – špinavé ranní uličky s exkrementy a toulavými psy ukážou nemilosrdně druhou tvář moderního města.
Úderný zážitek pro milovníka moderny tvořilo Muzeum královny Sofie (Reina Sofia). Zkraje nabídlo výstavu Cecily Brown: zde obraz Justify My Love signalizoval, mými slovy, že “womenhood equals challenge”. Zkrátka cena, požadavek, protihodnota jako hlavní prvek milostného úspěchu.
Další expozicí tvořily “monochromy” (Monochromes) – série místností, kde se soustředila díla odlišných barev, od černé k modré, rudé, zlaté, stříbrné až k liliově bílé. Brian O’Doherty, autor Inside the White Cube, vidí v bělostném kontextu vystavování velkou možnost ovlivnit diváka – “rectangular space of the gallery acts as the framework of pieces exhibited”, což se umocňuje jednotným barevným kontrastem v každé místnosti. K tomu samozřejmě nejvíce odkazovalo Reinhartovo čisté černé plátno, černě zarámované; obdobně bílé plátno s nevýraznou strukturou od Romana Opalky (1965).
O zeď opřené kvádry Johna McCrackena vypadaly, jakoby zde stavebníci při úpravách něco zapomněli. Rudá čočka jednoznačně evokuje růžové brýle. Upoutaly též v rudém skle zalité odlesky, které z větší vzdálenosti nabývají na výrazu.
Některé jednoduché experimenty potěšily – nepravidelný čtyřúhelníkový rám, pověšený nakřivo; podélně rozpůlený a posléze v obráceném pořadí složený obraz. Anebo Lucio Fontana (ale i jiní), kteří používali symbolu vertikálně jdoucího trhnutí ve středu; jedná se o lůno či temnou sílu z Pána Prstenů? V obou případech kvalitní. Stříbrné kostky utvářely zmenšeninu díla šíleného architekta, jehož ruku vedla náhoda. Z rozsekané bílé dlažby je složen chrám; postup připomíná sloup z knih v Městské knihovně.
Pop-art v další samostatné budově sice byl historicky vlivný, ale pro mne jde spíše o nostalgický proud; zřejmě by základem komiksových artefaktů musela být moje osobní populární kultura (Čtyřlístek, či seriál z ábíčka?), abych jej přijal. Roy Lichtensteinova expozice nicméně nabídla několik velice známých děl, především Look Mickey (1961) s kačerem Donaldem, který, zaseknuvší prut, volá: “Look Mickey, I’ve hooked a BIG one!!” (Mimochodem, na obraz navazuje Artist’s Studio z roku 1973, v němž na stěně visí obraz Look Mickey a varovný nápis vedle na stěně komentuje: “See that baldheaded guy over there? That’s a curly GROGAN. He and his mob run half the rackets in this town!”) Známá byla i trojice katedrál, tří tečkovaných, řeklo by se pop-impresionistických obrazů. Matrjošku připomínal obraz standardizovaného pokoje, v němž visí obrazy standardizovaných motelových pokojů (pamatujete na Cimrmanovy obrazy, uklizené pokojíčky, tzv. cimrmany?). Více se mi ale líbil Lichtensteinův přechod k abstraktu v 70. letech (až do roku 1984), zvláště když pruhy byly zkombinované např. s drobnými figurkami lodě. Anebo portrét hlavouna, jenž má místo hlavy (pochopitelně děravý) ementál.
Přístup ke stálým expozicím nastává superskleněným výtahem, metamorfózou času a prostoru, neboť výtah je přilepen na stěně a poskytuje ptačí rozhled po náměstí. Tvorbu Picassa, Miróa a Buňuela nehodlám popisovat, snad jen zmíním příjemné mrazení v zádech, když se člověk prochází kolem stamilionových děl. Picasso měl své záliby jako je skicování býka či zplození mrtvého dítěte (s koněm); k tomu modelky, což ilustruje jeho životní styl. Obrazy hlídal zřízenec s knírkem, který jakoby vypadl z Picassova obrazu. Guernica, stěžejní Picassův obraz, byla důkladně ohraničená a ostře hlídaná. Zkrátka: vysoce doporučeno.
Další expozicí tvořily “monochromy” (Monochromes) – série místností, kde se soustředila díla odlišných barev, od černé k modré, rudé, zlaté, stříbrné až k liliově bílé. Brian O’Doherty, autor Inside the White Cube, vidí v bělostném kontextu vystavování velkou možnost ovlivnit diváka – “rectangular space of the gallery acts as the framework of pieces exhibited”, což se umocňuje jednotným barevným kontrastem v každé místnosti. K tomu samozřejmě nejvíce odkazovalo Reinhartovo čisté černé plátno, černě zarámované; obdobně bílé plátno s nevýraznou strukturou od Romana Opalky (1965).
O zeď opřené kvádry Johna McCrackena vypadaly, jakoby zde stavebníci při úpravách něco zapomněli. Rudá čočka jednoznačně evokuje růžové brýle. Upoutaly též v rudém skle zalité odlesky, které z větší vzdálenosti nabývají na výrazu.
Některé jednoduché experimenty potěšily – nepravidelný čtyřúhelníkový rám, pověšený nakřivo; podélně rozpůlený a posléze v obráceném pořadí složený obraz. Anebo Lucio Fontana (ale i jiní), kteří používali symbolu vertikálně jdoucího trhnutí ve středu; jedná se o lůno či temnou sílu z Pána Prstenů? V obou případech kvalitní. Stříbrné kostky utvářely zmenšeninu díla šíleného architekta, jehož ruku vedla náhoda. Z rozsekané bílé dlažby je složen chrám; postup připomíná sloup z knih v Městské knihovně.
Pop-art v další samostatné budově sice byl historicky vlivný, ale pro mne jde spíše o nostalgický proud; zřejmě by základem komiksových artefaktů musela být moje osobní populární kultura (Čtyřlístek, či seriál z ábíčka?), abych jej přijal. Roy Lichtensteinova expozice nicméně nabídla několik velice známých děl, především Look Mickey (1961) s kačerem Donaldem, který, zaseknuvší prut, volá: “Look Mickey, I’ve hooked a BIG one!!” (Mimochodem, na obraz navazuje Artist’s Studio z roku 1973, v němž na stěně visí obraz Look Mickey a varovný nápis vedle na stěně komentuje: “See that baldheaded guy over there? That’s a curly GROGAN. He and his mob run half the rackets in this town!”) Známá byla i trojice katedrál, tří tečkovaných, řeklo by se pop-impresionistických obrazů. Matrjošku připomínal obraz standardizovaného pokoje, v němž visí obrazy standardizovaných motelových pokojů (pamatujete na Cimrmanovy obrazy, uklizené pokojíčky, tzv. cimrmany?). Více se mi ale líbil Lichtensteinův přechod k abstraktu v 70. letech (až do roku 1984), zvláště když pruhy byly zkombinované např. s drobnými figurkami lodě. Anebo portrét hlavouna, jenž má místo hlavy (pochopitelně děravý) ementál.
Přístup ke stálým expozicím nastává superskleněným výtahem, metamorfózou času a prostoru, neboť výtah je přilepen na stěně a poskytuje ptačí rozhled po náměstí. Tvorbu Picassa, Miróa a Buňuela nehodlám popisovat, snad jen zmíním příjemné mrazení v zádech, když se člověk prochází kolem stamilionových děl. Picasso měl své záliby jako je skicování býka či zplození mrtvého dítěte (s koněm); k tomu modelky, což ilustruje jeho životní styl. Obrazy hlídal zřízenec s knírkem, který jakoby vypadl z Picassova obrazu. Guernica, stěžejní Picassův obraz, byla důkladně ohraničená a ostře hlídaná. Zkrátka: vysoce doporučeno.
Madrid se posunul z třídy Sin titulo do kategorie Fin titulo, dobrá adresa a fajnový zážitek.